Kitty’s website

To, že jsem jiný, jsem si uvědomil v šestnácti letech. V té době všichni moji kamarádi usilovali o nějaké děvče, ale já veškerý volný čas trávil učením a sportem. Hrál jsem basket v jednom oddílu v krajském městě, kde jsem také navštěvoval gymnázium. Přes týden jsem bydlel na internátu a doma trávil jen víkendy. A víkendy také vypadaly většinou stejně. Občas jsem sice zašel s kamarády na pokec, ale rozhovory se převážně týkaly holek a sexu. Samozřejmě že to patřilo k věku. Ale protože jsem byl jediný, kdo ještě nikdy s žádnou holkou nechodil, ani jí nedal pusu, tak se do mě kámoši pořád naváželi a měli hloupé narážky.
Postupně jsem se stále více uzavíral do sebe a uvědomil si, že mě na holkách vlastně nic nepřitahuje. S hrůzou jsem zjistil, že mě daleko víc přitahují kluci. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bál jsem se svěřit komukoliv. Nikomu jsem nevěřil a měl strach, že by se mi akorát vysmáli. Že by mě zavrhli, přestali se se mnou bavit, že bych zůstal sám.
Došlo to až tak daleko, že jsem si dokonce vymyslel holku, se kterou jsem jako chodil. Občas jsem si dokonce poslal dopis, aby to vypadalo věrohodněji. Ale trápil jsem se čím dál víc a rodiče si nakonec všimli, že se mnou něco není v pořádku. Začali se o mě víc zajímat, stále se vyptávali, jestli mě něco netrápí… Ale neměl jsem odvahu říct jim pravdu. Vymyslel jsem si, že jsem se rozešel se svou holkou. Aspoň jsem nemusel vymýšlet další dopisy.
Léta pomalu plynula a já dostudoval gymnázium. Maturoval jsem na samé jedničky, protože veškerý volný čas jsem trávil učením. Dokonce i s basketem jsem skončil, jelikož jsem se tam přestal cítit dobře.
Nastoupil jsem na Karlovu univerzitu, a dostal se tak daleko od domova. V Praze jsem bydlel na koleji a domů jsem zase dojížděl. Ale docela nepravidelně. Už ne každý víkend. Praha byla více anonymní. Pomalu jsem se přestával schovávat. Našel jsem si nové kamarády, kteří se pořád nebavili o holkách. Bylo jim jedno, jestli s někým chodím, nebo jsem sám. Důležité bylo, že jsme si rozuměli. Ale stejně jsem jim ještě nedokázal věřit na sto procent. Stále jsem si kladl otázku, zda-li by mě brali stejně, i kdyby věděli pravdu. Na druhou stranu jsem si říkal, že přece jenom proto, že jsem jiný, nemusím být špatný. Byl jsem stejný jako oni, rozuměli jsme si, ale mohl jsem si to odůvodňovat, jak jsem chtěl, stejně jsem se bál.
Pak přišly prázdniny. Kluci plánovali, že část strávíme spolu, někde v kempu u vody. Za celý rok, co jsme se znali, jsem s nimi nikde nebyl. Ne že by snad nikam nejezdili, ale ze strachu jsem si vždycky našel nějakou výmluvu. Jenže tentokrát už jsem se vymluvit nemohl. A ani jsem nechtěl. Taky to byly ty nejhezčí prázdniny, které jsem prožil.
Svěřil jsem se jim se svým „problémem“, oni mě naprosto chápali a chovali se ke mně pořád stejně dobře. Zvedli mi sebevědomí, seznámili mě se stejně orientovanými lidmi, a dokonce jsem se vrátil i k basketu. Bohužel tu zůstával hlavní problém, a to byli rodiče. Stále jsem neměl dost odvahy jim to říct.
Jenže i tohle se vyřešilo. Pomohli mi k tomu kámoši z klubu gayů a lesbiček. Prostě jsme se jednou vsadili, že o víkendu pojedu domů a rodičům řeknu pravdu.
Přijel jsem domů se smíšenými pocity. Byl jsem připraven na to, že mě vyhodí. Pomalu jsem začal přemýšlet, co bych si sbalil. V sobotu večer jsem se odhodlal a řekl jim to.
Řekl jsem jim všechno, že to vím už dlouho, ale že jsem se bál a že už to nemohu dál skrývat. Nejdříve byli zaskočeni, ale pak táta řekl: „Vždycky tě budeme mít rádi. Jsi náš syn a na tom se nic nemění.“
Docela se mi ulevilo. Pak se na sebe rodiče významně podívali, což mě zmátlo.
„Asi bychom ti měli říct ještě něco,“ pokračoval táta, „víš, mám bráchu, který je taky gay. Měli jsme spolu dobrý vztah, ale nevěděl jsem o tom, že je na kluky. Pak nám to všem jednoho dne řekl. Táta se naštval a vyhnal ho. Od té doby o něm nic nevím.“
„Nevěděl jsem, že mám strejdu.“ řekl jsem překvapeně.
„Jo, je mi to líto. Docela rád bych o něm něco věděl.“
„A nešlo by ho nějak najít?“
„Já nevím, je to už dlouhá doba.“
„Určitě musí existovat nějaký způsob.“
Odjížděl jsem z domova šťastný a přesvědčený, že strejdu najdu.
Dnes už mám po vysoké, mám dobrou práci, která mě baví, a strejdu jsem skutečně našel. Udržuje s námi dobré vztahy a je rád, že nás má.
Mám také přítele. Můžu říci, že jsem spokojený. I přesto, že má cesta životem nebyla a nebude vždycky snadná. Dost jsem se naučil. Názory lidí, kteří si o mně myslí, že když jsem jiný, musím být špatný, házím za hlavu.